Na chodbách šustí mokré bundy,
v oknech se probouzí májový déšť,
a ospalé hlasy v druhé rundě
počítají minuty před testem z češt’.
Křída se drolí, zvonek zvoní,
v lavicích káva z termosky hřeje,
pátek už v očích tiše voní
a celé gymnázium lehce se směje.

V kabinetu mapy tiše mlčí,
dějepis čeká jak starý vlak,
někdo si pod lavicí píše verše,
jiný jen hledí ven do oblak.
U tabule rovnice rostou k ránu,
jak bílé větve na skle zim,
a profesorka v modrém svetru
říká: „Tak začneme,“ klidným snem svým.

Pak velká přestávka rozlije hluk,
housky, smích a kroky v běhu,
v každém patře se chvěje vzduch
tou zvláštní páteční útěchou.
Za okny tramvaj líně cinkne,
den se už naklání k volnosti,
a gymnázium na chvíli ztichne
v sladké předtuše budoucnosti.